… už od první chvíle jsem poznávala, jaké to vlastně je, když člověk cestuje sám. Můžeš si dělat co chceš, ale zároveň co si nezařídíš, prostě nemáš. První dny byly trošku hektické. Nějaké věci mi vůbec neseděly, bylo toho na mě moc a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to teď jenom na mně, jak ten měsíc využiju a jak si všechno zvládnu vykomunikovat.
V pozorování operací jsem se úplně nenašla a byla to pro mě sice zajímavá, ale dost náročná zkušenost. Práce v Maliban rehabilitation unit mě ale moc bavila. Poznala jsem tam skvělé fyzioterapeuty, studenty z různých zemí světa a také úžasné pacienty, kteří mě kromě základů sinhálštiny naučili i spoustu důležitých lekcí o životě.
Mimo práci jsem hodně objevovala... Nádhernou přírodu, zajímavou a mně velmi blízkou kulturu, exotická zvířata, turistické i méně známé památky, snad úplně tu nejlepší kuchyni (!) a taky samu sebe. Splnila jsem si svůj dětský sen o surfování, trávila hodně času s místními lidmi, učila se o jejich tradicích a u západu slunce s nimi probrala snad všechna možná témata. Potkala jsem i pár ne moc dobrých lidí, což byla ale ve výsledku taky dobrá zkušenost. Viděla jsem nespočet nádherných míst, ze kterých se mi tajil dech, ale i míst nesmírně chudých a špinavých, kde jsem si uvědomovala zas a znovu, že opravdu nic není samozřejmost. Téměř každý den jsem se koupala v oceánu a za zvuku šumění vln pak popíjela kokosovou vodu. Měla jsem hodně času stanovit si, kde se právě teď ve svém životě nacházím a kam bych se chtěla dál ubírat, což jsem očividně potřebovala. Asi tak milionkrát jsem přehodnotila jak, s kým a kde trávím čas a uvědomila si spoustu věcí, díky kterým jsem mohla jako člověk zase vyrůst.
Taky jsem se ujistila v tom, že se nikde neztratím a že si nakonec vždycky nějak poradím. Když cestuješ sám, vlastně ani nemáš jinou možnost, ale ač to může znít jako klišé, několikrát se mi potvrdilo, že jsi prostě vždycky přesně tam, kde máš být, i když to někdy možná není to, kde být v tu danou chvíli chceš.
Mohla bych o tomhle – nebojím se vůbec říct jednom z nejlepších měsíců mého života – napsat knihu. Možná i dvě… Ale nějaké věci musíš prostě zažít…
Proto jestli tě to volá, není na co čekat. Jsem si jistá, že ti to přinese přesně to, co právě ty potřebuješ.
S pozdravem, Barča.