“Mami, já pojedu na Srí Lanku.” “Cože?! A s kým?” “Sama.” “Ty ses už opravdu zbláznila, ne?”

… Aneb klasická reakce mojí mamky, když zase přijdu s nějakým svým nápadem. Byl začátek roku 2022 a nikdo netušil, co všechno se na Srí Lance ještě stane (ekonomická krize, bankrot). Z ničeho nic tu byl konec srpna a Jonáš mě ujišťoval, že můžu v klidu kupovat letenky. Začala jsem hledat a celá šťastná nakonec utratila téměř veškeré své peníze za letenky a stáž. A bylo to jasné. V polovině října odletím na Srí Lanku, kde budu tři týdny pracovat a další dva týdny cestovat. Upřímně, neměla jsem žádné představy ani očekávání. Dva dny před odletem jsem dokonce měla problém se zařizováním víz a přišla myšlenka “co jsem si to do háje zase vymyslela”. Vše se však vyřešilo a já v klidu mohla odletět. 

Již během cesty jsem pochopila krásu a výhodu v “solo cestování”. Okamžitě jsem začala poznávat nové lidi a i přesto, že jsem s nimi strávila jen pár hodin, stále jsme v kontaktu. Hned po příletu na Sri Lanku jsem začala pociťovat sri lanskou dobrosrdečnost a laskavost. Kdybych však měla popsat všechny své zážitky, bylo by to na knihu. Bude to znít jako klišé, ale dokud to nezažijete sami, neuvěříte.

Většina lidí jezdí na Srí Lanku cestovat a surfovat. A já jsem každý týden viděla jinou operaci mozku nebo míchy. Boží, ne? Zároveň jsem každý den zažívala nepopsatelné okamžiky s pacienty na rehabilitaci u nich doma. Radost máte vždy, když se něco v terapii povede, ať už jste v Česku nebo na Srí Lance. Ale tady to vše chutnalo přece jen trochu jinak a hlavně krásně. 

Celá Srí Lanka vlastně byla terapií pro mě. Sice jsem přijela pracovat a pomáhat, ale veškerá energie, srdečnost a láska se mi vrátila nastotisíckrát. 

Když si to uvědomím, snad celou Srí Lanku jsem se usmívala. Usmívala jsem se i přesto, že mi kvůli obrovské vlhkosti začal plesnivět batoh a další věci. Protože to se prostě vyřeší, ne? Trochu méně jsem se vlastně usmívala, když mě už týden a půl vždy v noci navštěvovalo v pokoji nějaké zvířátko. Dělalo hrozný kravál a já se nemohla vyspat. Taky mi pár věcí rozkousalo. Představuji si, že to byla roztomilá veverka. Nevyspaná jsem přišla za pacientem, ale když už jsem z dálky slyšela, jak si prozpěvuje “BaruBaruBaru”, tak jsem se zase usmívat začala. V pokoji jsem pak všechny své věci schovala do skříní, nasadila jsem si na noc špunty do uší a byl klid. 

S Janakou a místními jsem diskutovala o buddhismu a o životě, což mě opravdu hodně naučilo. Navštěvovala jsem i velmi chudé rodiny, které vám tu sušenku i přesto všechno prostě nabídnou. Surfujete při západu slunce a jste obklopeni usměvavými a pohodovými lidmi. Poznáváte jinou kulturu, lidi a především sami sebe. 

Každý den jsem zažívala něco jiného, že jsem to ani nestíhala vstřebávat. Každému jsem na začátku psala, že je to úplně jiný svět, ale strašně krásný. Od prvního dne jsem byla zvědavá, s jakými pocity se budu vracet domů. Bude mě tu něco štvát? Musím říct, že jsem si však velmi rychle zvykla na pomalý život, kdy se nikam nespěchá (což taky není vždy ideální) a všechno má své řešení. Naopak mi nepřišlo sympatické očekávání, že turista má za vše platit a i mnohem více, než je základní cena. Setkala jsem se s tím, kdy někteří chtěli peníze za to, že vás vyfotí, poradí správnou cestu nebo jen zamávají. Ale nemůže být všechno růžové. 

Domů jsem však odjížděla s pocitem vděčnosti, naplněná energií a s tím, že jsem si Lanku jednoduše zamilovala. Chtěla bych tímto moc poděkovat celému týmu FyzioBrandu a Voluntairu, že jsem tuto možnost měla.

Domů jsem však odjížděla s pocitem vděčnosti, naplněná energií a s tím, že jsem si Lanku jednoduše zamilovala. Chtěla bych tímto moc poděkovat celému týmu FyzioBrandu a Voluntairu, že jsem tuto možnost měla.

Ráda pojedu určitě znovu. A co ty? S pozdravme, Barča. 💙