Po příjezdu do Accry hlavního města Ghany, jsem zjistila, že jsem první dobrovolník z ČR, který vůbec kdy přijel do domu, kde dobrovolníci i z jiných programů bydlí. Byl pro mne docela šok setkat se s kulturou Ghaňanů, kteří sice mají úřední jazyk angličtinu, ale mezi sebou mluví mnoha, navzájem odlišnými jazyky afrických kmenů. Ghaňané jsou velmi laskaví a přátelští lidé, ale čas pro ně není určující, když prší tak většinou nejdou do práce, když se na něčem s vámi domluví, tak to nesplní a ani vám nedají vědět, že budou mít zpoždění a nebo, že vůbec nedorazí. Opravdu spoleh na ně není v ničem, i když mají telefon stále u sebe a nekoukají do něj jen, když zrovna hrají fotbal.

Z jejich přístupu k životu se bohužel odvíjela i pracovní náplň stáže, kdy jsem měla pracovat několik hodin denně, být na klinice a věnovat se fotbalovému týmu. Ve výsledku jsem na klinice strávila pouze dopoledne a spolu s fyzioterapeutem Ismaelem jsem čekala na to, jestli si nějaký sportovec vzpomene, že ho něco bolí nebo by chtěl s něčím pomoct. Pro Ismaela to byl ale běžný den, který z velké části strávil povídáním si s ostatními lidmi, co se jen tak potulovali po sportovním stadionu nebo vyřizováním něčeho přes telefon. Pokud nám práce „přišla“, často byl první volbou led na 15 minut a pak až další postup, do kterého jsem se mohla zapojit i já.

V Ghaně jsem byla na přelomu srpna a září, což většina dobrovolníků, kterých v domě přes letní měsíce běžně bydlí kolem deseti, odjela dřív než jsem přijela. Což znamenalo, že jsem bydlela po většinu doby sama s několika černochy, kteří patřili k fotbalovému týmu a jejichž počet se měnil od osmi po patnáct. To nebylo na závadu, protože pár z nich si se mnou večer rádo povídalo a tím jsem mohla lépe proniknout do jejich kultury a mentality, ale sama jsem nikam než na procházku po naší ulici a do práce nemohla, protože pro malou a „bílou“ slečnu je nebezpečné, aby se někde sama pohybovala. Koordinátorovi se lépe vymýšlí program pro více lidí a zároveň to je „dead man“, který musí hodně pracovat a vydělávat. Je totiž nejstarší syn, a proto musí živit své rodiče, tři sourozence a svou vlastní rodinu. Nebyla bych to já, abych si nevymyslela něco a nemusela se nudit „ležením na baráku“. Proto jsem navštívila sirotčinec, do kterého jezdí někteří dobrovolníci pracovat, seznámila se s národní weightlifterkou a s ní strávila spoustu času jak tréninkem, tak smíchem a povídáním a také přestala používat pro dopravu bezpečný a drahý Bolt, ale začala jezdit místními levným autobusem, což bylo delší.

Několikrát jsem slyšela, že dobrovolníci z Evropy „jsou placeni svým státem“. A obecně jsou „bílí“ vnímaní jako turisté, kteří musí platit všude, všem a za všechno. Vyjeli jsme na dva výlety, které nás stály o dost více peněz než bylo předem dohodnuto, ale musím říct, že stály za to. Viděla jsem festivaly, je jedno jaký to byl, vždy Ghaňané šli nebo běželi v průvodu, pouštěli hlasitou hudbu a u toho tančili. Byla jsem ale také na komentované prohlídce pobřežní pevnosti, kde Britové prodávali otroky a v rybářském přístavu. Nechyběla ani návštěva nejvyšší hory Mount Afadjato, vodopádů a krmení opic. I přes pro Evropana náročné hygienické podmínky a pití vody skoro jen výlučně z lahve se zabudovaným filtrem, jsem si pochutnala na banánech, papáji, ananasu nebo třeba zeleninovém banánu zvaném „plantain“. Ten jsem měla nejradši v jednom z jejich tradičních jídel „Red red“, což byly jak jinak než pálivé fazole s na pánvičce osmaženým „plaintainem“.

„Africa is freedom!“, Ghaňané to s radostí prohlašují a jsou na to hrdí. Pokud tam jedeme my Evropané, musíme se na to připravit a nenechat se rozhodit maličkostmi, ty které jsou pro nás samozřejmostí pro ně naopak neznamenají nic. 

Myslím si, že jedna z nejlepších cest jak poznat cizí zemi a kulturu je dobrovolnická stáž. Okolnosti vás totiž donutí lidmi kolem sebe komunikovat, žít, jíst a poznáte spoustu věcí, ke kterým byste se na dovolené nedostali. A tím lépe když se vydáte úplně sami.

S pozdravem, Taťán.