Jet do země, která dva dny před vaším odletem vyhlásí totální bankrot, chce nutnou dávku vysvětlování maminkám a ostatnímu příbuzenstvu, že to tak hrozné, jak to vše vypadá, nebude. Přesvědčování, že v případě nemožnosti odletu ze země normální cestou se dostanete domů vládním speciálem – což bude další věc, kterou si můžete v bucket listě odškrtnout – eventuálně strávíte na SL o pár týdnů víc, a tedy vaše nohy budou osvaleny natolik (kvůli nedostatku benzínu), že po příjezdu zvládnete sebenáročnější túru a nebo třeba motivaci vidět želvičky. 

Hned v letadle do Colomba poprvé přicházíte do kontaktu se srílanskou vřelostí, empatií a zájmem o sebe navzájem, včetně vaší osoby. Především to – dle mého názoru – je jeden z důvodů proč si srílanská společnost zvládá udržet důstojnost a kdy i v napjaté situaci si lidé dokáží stále pomáhat… v situaci, ve které by selhala nejedna západní kultura. 

Když se ve čtyři ráno dostanete po téměř 24 hodinách cesty do domu místního koordinátora stážistů, přivítá vás slovy „Welcome home!” a vy víte, že má částečně pravdu. 

Postupná aklimatizace je spjatá s uvědoměním si, že kvůli barvě své pleti jste každodenní atrakcí, což umocňuje fakt, že chodíte pěšky, zvláště částmi města, do kterých noha cizince snad ani nikdy nezavítala. Pár „srand“ z mých každodenních dobrodružství: 1. Jste neustále zpocení – Srílančané snad nemají potní žlázy, nosí dlouhé kalhoty a košile při teplotách, kdy vy propotíte celou svoji skříň. 2. Po „nepálivém“ jídle (pro Sri Lančany) by vám nejraději vyskočil jazyk z pusy. 3. Přelézáte ploty u heliportů, omylem se objevujete na cizích zahradách. 4. V souboji s oceánem prohráváte s každou vlnou (lekce surfingu). 5. Odmítáte veškeré tuk tuky a nabízené banány, na které jste alergičtí, ale stejně jich tajně sníte hned několik – nejde jim odolat(!) – pak se nadopovaní Zodacem svíjíte bolestmi v nemocniční šatně. 6. Třikrát se ujišťujete o ceně ubytování, protože vám připadá podezřele levné… nebo taky třeba vypadáte jako chodící reklama na Panthenol. 

S každým přibývajícím dnem si zvykáte na neustálé zdravení, nabídku pomoci, večerní buddhistické přednášky od Janaky, nepřítomnost odpadkových košů, respektive odpadkový koš je všechno, kam se podíváte, šíleně drandící autobusy – pokud zrovna jedou, jelikož tou dobou jezdí 10% veškeré SL dopravy – nekončící fronty na benzín. Že se na ulicích vyskytuje jen malé procento žen, všudypřítomná psiska, voda stojí stejně jako Fanta nebo Coca Cola, v pokoji každý den objevujete nová zvířata, včetně dvou štěňat, do jejichž exkrementů se vám čas od času podaří šlápnout bosou nohou. Kvůli vlhkosti vám začíná plesnivět nejen batoh, ale ke konci i dřevěný kartáček. Zamilováváte si kottu, lava cake, vsetínský dialekt a francouzský akcent. Každý večer před spaním zahajujete bitvu s komáry, marně se snažíte zapamatovat si, kdy vypínají elektřinu, jelikož je to čím dál častěji… Ale hlavně z toho všeho, co je pro vás v tu chvíli nové, si zvykáte na pacienty, kteří vám z toho mála, co mají, dávají mnohem více, než vy můžete dát jim. Udivujete se, že amatérsky provedené PNF v bojových podmínkách srílanských domovů, kdy nejedna vaše ploténka poplakává, zabírá a po jedné terapii vidíte pokrok, který je v Čechách viditelný po terapiích sedmi. Jste přímým svědkem radosti, naděje, vděčnosti, lásky. Obdivujete, v jakých podmínkách rodiny žijí, vynalézavost a zručnost místních (z pár prken, provázků a železné mřížky se dá udělat funkční UGUL) a s jakou laskavostí dávají lidé péči svým protějškům, synům, matkám.

Čas běží neúprosně a vy se přistihnete čekající na letadlo v Dubaji. 

S sebou máte sice jen krosnu plnou oblečení, ale vedle vás leží i druhý kufr, neviditelný. Plný vzpomínek, zážitků, setkání, emocí. Ten, který s Vámi bude už napořád.