Začátek 5.semestru – extrémně nudná hodina jógy, scrolling instagramem a najednou post od Fyziobrandu s nabídkou stáže do rozvojových zemí. Z nudné hodiny jógy se během pár sekund stal adrenalinový vzestup tlaku do abnormálním hodnot. Téměř hned jsem si byla jistá, že odletím za dobrodružstvím… a to právě na Srí Lanku.

O pár měsíců později, přesně den a půl po státnicích (balení a vyřizování věcí probíhalo opět se značným tlakovým vzestupem), sedím v letadle Varšava – Dubaj plná očekávání a strachu. Je to vůbec poprvé, co se vydávám úplně sama téměř na opačný konec zeměkoule. Už let byl pro mě velký zážitek, stejně jako přestup v Dubaji, kde první věc, co jsem uviděla byla obrovská zlatá palma. A právě z Dubaje jsem se po pár hodinách vydala do úplně odlišné země – na pokraji bankrotu, na Srí Lanku.

Na letišti v Colombu už na mě žádná zlatá palma nečekala. Naopak před letištěm stály stovky lidí, čekající na jakoukoliv pomoc od turistů. Srí Lanka si právě v červnu/červenci procházela obrovskou ekonomickou krizí, především z důvodů nedostatku paliva a značně sníženého přílivu turistů. Před letištěm čekal moc milý řidič, který mě dopravil k Janakovi domů – koordinátorovi celého VSL projektu. Sotva jsem se vyškrábala z auta (nekecám, doslova vyškrábala), tak mě přivítalo vřelé objetí se slovy “Welcome home Markéta”. To byl moment, kdy se můj strach zlomil v obrovské nadšení a nedočkavost z toho, co přijde. A přišlo něco neskutečného.

Každá minuta, kterou jsem v Galle strávila byla úžasná. Každý večer jsem chodila spát s pocitem, že ten den, který jsem prožila, měl obrovský smysl. Srí Lanka je země, kde je Vaše pomoc potřeba. Je to země plná lidí, kteří si Vaší pomoci budou vážit. Budou vděční za cokoliv, co uděláte. Paradoxně mě neskutečně překvapilo, jak místní lidé na terapii reagují. Efekt jedné “amatérské terapie” v bojových podmínkách se rovnal deseti profesionálním terapiím v ČR. Jestli je to nedostupností péče (a tedy obrovským příjmem informací pro CNS během terapie) nebo nadšením a odhodláním pacientů a jejich rodin – těžko říct. Jedno vím ale jistě – i pro mě to bylo celé jedna velká terapie.

Pacienti a jejich rodiny jsou velká část celého dobrodružství na SL. Ale nejsou to pouze oni, kteří se mi propsali do života. Janaka a jeho buddhistická moudra, dvě roztomilá štěňátka, varan, řidiči tuk tuku a hlavně zážitky s ostatními stážisty, to je to, na co nikdy nezapomenu. Na to, že několik stovek kilometrů od domova narazíš na člověka, který má stejnou alergii jako ty (na banány..ano alergie na banány na SL, kde jich je asi 24 druhů a jsou extrémně výborné není úplně to, co si přeješ) , stejný smysl pro humor, stejné životní hodnoty a ještě je ke všemu úplně skvělý pracovní parťák!

Mrknutím oka sedím v Janakově hotelu na poslední večeři. Citově rozložená, plná dojetí a vděčnosti dojídám poslední kousek lava caku (ten prostě musíte ochutnat). Čeká mě poslední životní přednáška a ne jen to, velké poděkování od koordinátora Janaky. Není to on, kdo by měl děkovat. Ani pacienti a jejich rodiny. Jsem to já, která děkuje. Děkuji za možnost rozzářit lidem tváře a zlepšit jejich životy alespoň na pár chvil.

Balím si věci a vyrážíme směr další dobrodružství – cestování po SL, kde funguje 10% dopravy a na benzín se čekají kilometrové fronty na benzínce. Cestujeme převážně vlakem, ze kterého lidi doslova vlajou, občas se nějaký ocitne i na střeše. Místní jsou schopni turistovi přenechat své místo v přeplněném vagonu a sami z vlaku vystoupit. Když se proti mně vydá asi 25 letý srílančan a natahuje se po mém kufru, tak jediná věc, co mě napadne je, že mě chce okrást. On vezme kufr, protlačí mi cestu k sedadlu a přesně mi vysvětlí, kde a jak mám vystoupit. No jo, evropské smýšlení.

Během mého měsíčního tripu jsem viděla naprosto všechno. Od mláďat želviček, přes obřího Buddhu až po nádherné hory a západy slunce na pláži.

Je to přesně 30 dní a já sedím opět na letišti. Plná zážitků, dojmů a pozitivní energie, ze které budu v naší ignorantské evropské společnosti čerpat dlouho.

Jsem vděčná za tu extrémně nudnou hodinu jógy, za práci Fyziobrandu, Voluntairu a Janaky, za lidi, kteří mě v mém zpočátku bláznivém nápadu podpořili. Vděčná za to, že jsem mohla přispět k tomu, aby byl svět lepším místem.

S pozdravem, Markét.