Moje cesta do Nepálu začala poněkud oklikou. Jednoho dne na mě na Instagramu vyskočila reklama s možností vyjetí na stáž do ciziny. A v tu chvíli jsem měla naprosto jasno. Sri lanka je přesně ta destinace, kam chci na měsíc vyrazit. Začala jsem tedy vyplňovat všechny možné dotazníky. Bohužel (nebo spíše bohudík) jsem vyplnila dotazník na stáž do Ghany v Africe. A než se vše vyjasnilo, tak byla Srí lanka plně obsazená. No nic, řekla jsem si. Tak třeba za rok. Ale k mému nemalému štěstí se mi v dubnu 2022 ozvala Pája, která akorát stejně jako já měla před sebou poslední semestr fyzioterapie, jestli bych s ní nevyrazila do Nepálu na stáž. Rozhodnutí mi trvalo asi tak 30 sekund a bylo mi jasný, že pojedu. Po jednom rychlém kafi a pár rychlých zprávách ohledně víz a spacáku jsme už pak seděly v letadle směr Dubaj a následně Kathmandú.

Příletem do Nepálu se mi otevřel úplně nový svět. A to nejenom svět plný chaosu, hluku, intenzivních pachů, nikdy nekončící dopravní špičky a také nikdy nevyvážených odpadků. Ale hlavně svět plný nových lidí a přátel, úplně jiných životních hodnot, těch nejnádhernějších západů slunce a kulinářských zážitků (ať už těch příjemných, tak i těch, co vás upoutají na dva dny na lůžko ve smrtelných křečích).

Náš první týden jsme byly součástí programu jménem culture week. Za mě to byl nejpřínosnější týden z celého pobytu. Celý týden nám byla ukazována nepálská kultura v celé její kráse. Pochopili jsme, jak důležitou roli hraje v životech místních lidí náboženství, jak fungují kasty v reálném životě. Také jsme se pokusili uvařit tradiční nepálské jídlo Puri Takari. V neposlední řadě jsme taky s Pájou dostaly rychlokurz nepálštiny, protože na klinice, kde jsme měly dobrovolničit, byli hospitalizováni hlavně lidé, kteří úplně anglicky neuměli. Naštěstí se v průběhu ukázalo, že nám stačí opravdu jen pár frází, jako je: dělejte tohle,
nedělejte tamto, ruka, noha a znovu.

Koncept rehabilitační kliniky v Kathmandú je poněkud odlišný. Obecně, v Nepálu nic jako systém není. A to v žádném aspektu jejich života. Náš běžný den tedy vypadal tak, že mezi 8-9 hodinou ráno se do jedné místnosti s pěti lehátky vešlo přibližně 5-10 pacientů i s jejich rodinnými příslušníky a my přebíhaly od jednoho k druhému a snažily se nějak pochopit, kdo je vlastně zaměstanec kliniky a kdo je rodinný příslušník pacienta. V Nepálu je totiž závažný nedostatek zdravotníků a tak péče o pacienty vypadá tak, že rodinní příslušníci se naučí provádět základní terapii. Tu jsou pak schopni provádět samostatně. Pro nás v Evropě naprosto nepředstavitelné. Pro Nepálce samozřejmé, že pokud je někdo z jejich rodiny nemocný, tak každý, kdo může, přispěje svou pomocí.

Tři týdny pod křídly našeho organizátora Rajeshe utekly jako voda a my s Pájou balily krosny na naše týdenní dobrodružství na vlastní pěst. V plánu bylo projetí podhůří Himalájí a slíbené jsme měly i ty nejkrásnější výhledy. Bohužel, pokud člověk očekává nejkrásnější výhledy v období monzunů, tak se nedočká. Místo nádherných výhledů nás čekala akorát mlha a pijavice, které díky vysoké vlhkosti vzduchu doslova běhají po lesních cestách a hledají svou další oběť. Přesto jsme ale měly nádherné zážitky a sem tam i kus slíbeného výhledu.

I tohle dobrodružství uteklo jako voda a my měly poslední večeři v našem Green House. Sbalily jsme poslední věcihla, hlavně suvenýry (aneb kdo si nepřiveze z cest pivo, jako by ani nebyl Čech) a další den ráno už jsme zažívaly naši poslední jízdu smrti nepálským taxi směr letiště. (pozn. redakce: 😅)

Zážitků bych tu mohla vyprávět ještě dlouho a dlouho, protože nebyl den, kdy bychom neprožily něco zajímavého, dobrodružného. Nebyl den, kdy bych se nepozastavila nad dobrotou a laskavostí místních. Nepál mě chytil za srdce a myslím, že se jen tak nepustí. Bude mi ctí se tam jednoho dne zase vrátit.

S pozdravem, Verča.